Houbaření jako česká národní meditace. Proč v nás houbaření probouzí instinkty, které v nás dřímají po tisíce let?

Když cizinec přijede do Česka během podzimu, často kroutí hlavou nad tím, co vidí. Skupiny lidí, kteří se toulají lesem, dívají se do země, mají na sobě maskáčové oblečení a v rukou svírají proutěné košíky. Pro zbytek světa je to úsměvná, skoro až podivínská kratochvíle. Ale pro nás? Pro nás je to posvátný rituál, který má se sběrem jídla pramálo společného. Houbaření není koníček. Je to způsob, jakým se český národ vyrovnává se stresem, jakým si čistí hlavu od pracovního shonu a jakým se vrací do stavu, kdy jsme všichni byli lovci a sběrači. Je to jedna z mála aktivit, u níž je naprosto v pořádku vypnout telefon, ztratit pojem o čase a nechat se vést instinktem, který jsme jinak v kancelářích a za obrazovkami dávno pohřbili.

Tajemství houbaření tkví v takzvaném „stavu plynutí“ neboli flow, kdy je člověk stoprocentně přítomen v daném okamžiku. Zatímco kráčíte lesem a vaše oči skenují každý centimetr mechu a jehličí, váš mozek se přepne do unikátního režimu. Přestáváte řešit e-maily, termíny, hypotéky nebo politiku. Veškerá vaše pozornost je zúžena na jediný cíl, kterým je najít ten správný úlovek. Pro Čechy je sběr hub druh aktivní meditace, která je pro naši mysl mnohem přirozenější než snaha „nemyslet na nic“ při sezení na podložce v jógovém studiu. V lese se nemusíte snažit být klidní, ten klid se na vás přenese automaticky skrze ticho, vůni vlhké země a rytmus vaší chůze. Je to čistá, neředěná přítomnost. A v dnešní době, kdy nás neustále něco vyrušuje, je tato schopnost hlubokého soustředění na jednu banální věc neuvěřitelně vzácná a uzdravující.

Existuje v tom i silný prvek teritoriality a „lovu“. Znáte to, ten pocit vítězství, když najdete rodinku hřibů, o které nikdo jiný neví? Je to iracionální, je to trochu sobecké, ale je to neuvěřitelně uspokojivé. Houbaření v nás probouzí instinkty, které v nás dřímají po tisíce let. A možná je to právě ten kontrast mezi naší „civilizovanou“ identitou, kdy sedíme v klimatizovaných kancelářích a řešíme abstraktní problémy v počítačích, a tímto primárním kontaktem s divočinou, co nás drží při smyslech. V lese neexistuje status, neexistuje hierarchie. Všichni jsme si rovni, všichni máme špinavé boty a všichni doufáme, že dneska budeme mít štěstí. Je to jeden z posledních prostorů, kde si skutečně můžeme odpočinout od nároků, které na nás klade společnost.

Zajímavé je, jak se tento fenomén drží i u mladších generací. I když máme chytré telefony, mapy v hodinkách a možnost koupit si jakékoliv jídlo v supermarketu, stejně nás to všechny táhne ven. Je to jen další důkaz, že naše potřeba po přirozeném světě ještě nezmizela. Potřebujeme si ohmatat realitu. Potřebujeme vědět, že to, co jíme, má nějaký původ, i kdyby to byla jen jedna jediná houba, kterou jsme si sami našli. Houbaření nám dává pocit určité soběstačnosti a napojení na krajinu, ve které žijeme. A hlavně nám dává důvod jít ven, i když je pod mrakem a fouká. Kdybychom se měli jen tak „procházet“, pravděpodobně bychom zůstali doma na gauči. Ale s košíkem v ruce? To už je mise. To už má smysl.

Možná bychom se měli naučit brát si tuhle „houbařskou filozofii“ s sebou i do běžného života. Nemusíme hned běhat po lese s košíkem každý den. Můžeme si však osvojit schopnost soustředit se na jednu věc. Dělat věci poctivě, trpělivě a s radostí z procesu, ne jen z výsledku. A když se nám v životě zrovna nedaří, můžeme si vzít příklad z houbaře a prostě jít dál, zkusit jiné místo, dívat se pozorněji a věřit, že další úlovek na nás někde čeká. Houbaření je víc než jen sbírání hub. Je to lekce o trpělivosti, o pokoře před přírodou a o tom, že ty největší poklady často najdete tam, kde byste je vůbec nečekali, pokud jen na chvíli zpomalíte a podíváte se dolů pod nohy.

Zdroje:

https://lesycr.cz/

https://www.hiu.cas.cz/